Viděla jsem plakat anděla...

5. ledna 2013 v 18:48 | Lee-chan |  Povídky

"Víš, když máš staré boty, které jsou už prošlapané a nepoužitelné, vyhodíš je. Když máš starý míč, ve kterém je díra a už se nedá nafouknout, vyhodíš ho. Když máš tričko, ve kterém je díra, která se nedá zašít, zbavíš se ho. A víš, náš vztah je už na konci cesty. Už pár měsíců krachuje, je nepoužitelný, děravý a svazující. Právě proto si myslím, že bychom měli skončit." řekla jsem a usmála jsem se na něj. On byl můj kluk. Chodili jsme spolu dva roky, ale už jsme se párkrát rozešli a pak jsme se zase dali dohromady. Už jednou vyhrožoval, že se zabije, že si něco udělá. Tak jsem se k němu vrátila. Ale to byla chyba, jelikož jsem už ani nedoufala, že by to náhodou vyšlo.

Chvíli se na mě jen tak koukal a pak řekl: "Ty, jestli to uděláš, tak já se podřežu." Něco mi říkalo, že bych mu neměla odpovídat, to co se právě chystám říct, ale já jsem mu to tak chtěla říct. Tak jsem mu to řekla: "To se klidně podřež, ale já už se od tebe nenechám okrádat o svůj život. Ze začátku to bylo fajn, ale pak jsme si přestali rozumět a já jsem se začala cítit jako ve vězení a to je snad i ten hlavní důvod. Čau."

Odešla jsem a chvíli jsem se i modlila, aby se fakt nepodřezal. Stejně jak už jsem ho nikdy v životě nechtěla vidět, tak stejně jsem si přála, aby si nic neudělal a žil normální život beze mě. Ale jak tak toho troubu znám, on se o to pokusí, ale nepovede se mu to. Na to on nemá.

Loudala jsem se směrem k autobusu a pořád jsem musela myslet na scény z rozchodu. Problikávaly mi v hlavě tak jasně, jako noční hvězdy na tmavé obloze. Občas nějaká spadla, v tu chvíli jsem si něco přála. Kousek před autobusovým nádražím jsem spatřila kluka, který mi byl povědomý. Koukla jsem se na něj pořádně. Jeho obarvené červené vlasy nebyly ani dlouhé a ani krátké. Tak rošťácky mu padali do očí a on si je občas odhodil. Jeho oči byly zlatozelené, tak krásné. Na ústech měl ten nejhezčí úsměv, který jsem kdy viděla. A pak mi došlo, že jsem se s ním vlastně setkala na jednom srazu.

Po chvíli si mě všiml taky a pozdravil mě: "Naty, ahoj."
"Čau, Láďo. Co ty tady?"
"No. Nastoupil jsem do špatného autobusu. Řekl jsem řidiči něco nesmyslného a on si z toho vyvodil zrovna tohle město. Byl jsem tak smutný, že mi bylo jedno, kam mne odveze. Zrovna se se mnou rozešla moje holka. Je to tak trochu vtipný, teď tu stojím a totálně nevím v jaký části republiky jsem, ani jak se dostanu zpět domů. Je mi to ale svým způsobem úplně jedno."
Bylo mi ho líto. Tak trochu jsem tušila, jak se cítí. Tak jsem mu řekla, ať jde se mnou do kavárny, že to probereme. Nebyl proti. Vydali jsme se pomalým krokem směrem mé nejoblíbenější kavárně ve městě. Když jsme tam došli, objednali jsme si oba to samí, Latté a jahody se šlehačkou. Shodli jsme se na tom, že toto je nejlepší.

Láďa se dal do vyprávění: "Sešli jsme se dneska. Už od začátku bylo něco divného v atmosféře, byla celá odmítavá ani pořádnou pusu na přivítanou mi nedala. No tak jsem se snažil bavit ji historkami z mládí, ale vůbec je neposlouchala. Já jsem ale pořád vyprávěl a vyprávěl, jen aby nebylo takové ticho. A pak mi řekla, že celé tohle je absurdní, že už jí to se mnou vůbec nebaví. No a pak mi oznámila, že si našla někoho jiného. No samozřejmě, jak bych se mohl porovnávat se svalnatým hokejistou, že."
Láďa byl tak smutný a zrazený láskou, že jsem se rozhodla mu ani neříkat o tom, co se právě stalo nám. Stejně pochybuji, že by ho v tomhle stavu bavilo poslouchat kecy o rozchodu někoho jiného. Tak jsem se rozhodla, že ho za každou cenu rozesměji. Nemohla jsem nechat ty andělské oči plakat. Viděla jsem plakat anděla, kluka, kvůli holce. Ta holka vůbec nevěděla, co v něm měla, sakra! Ne každému je dobrý kluk s foťákem.

Vyprávěla jsem mu všechny možné vtipy a když jsem viděla, že už se nemračí, ale některým vtipům se už i směje, byla jsem šťastná. Najednou jsem viděla anděla se smát. Byl to nádherný pocit.
"Děkuju" řekl najednou. Byla jsem šťastná, že jsem mu mohla pomoct.
"Ty, Naty, napíšeš mi svoje číslo? Abych ti mohl poslat další vtip, až na nějaký dobrý narazím."
Vyšla jsem mu vstříc a těch magických 9 číslovek jsem mu napsala.
Nakonec jsme spolu ztrávili příjemné 4 hodinky, pak už jsme oba fakt museli ject domu. Od té doby jsme si denodenně psali dlouhé sms. Psali jsme si, co se nám za den povedlo, nepovedlo. Byla jsem šťastná, že ho mám a najednou mne začalo šíleně štvát, že musím ject téměř přes půlku republiky, abych se k němu dostala.
Ještě štěstí, že jemu to ten den nevadilo. A jelikož on tu už byl, slíbila jsem mu, že se co nejdříve dostavím zase já k němu. Už se fakt těším. Je to prostě anděl.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama